Akce FA očima " externího účastníka DM" aneb Praha, Veletržní 5 - to je ta správná adresa nejen na páteční akci.

 

   Pro zdárný průběh pátečního večera jsem se pro jistotu za sebe, i přátele z FA, krátce pomodlil:

 

"Herr Gott,

dej ať hospodu rychle objevíme a bez piva dlouho neleníme,

dej ať panáků je dlouhá řádka a vystačí nám sociální dávka,

neuveď nás na záchytnou stanici a zabav (aspoň nazítří) někde tu hroznou opici". 

Amen

 

Sláva, objevení našeho dočasného útočiště se bez bloudění podařilo. S příchodem do restaurace nás před výčepem zastavil mladší číšník v sáčku s dotazem: "Tak co partičko, máte rezervaci?" Podívali jsme se na sebe (zda nejsme třeba tmavší ze solárka nebo nestojíme v nějakém tmavém stínu) a asi trošku podrážděně jsme zareagovali: "Vypadáme snad jako indiáni, ty pako-sako?"

I přes úvodní drobný konflikt nás obsluha nebojkotovala a vzápětí přišla usměvavá blonďatá číšnice s konkrétním dotazem: "Vaše přání?" Po delší společné poradě jsme jednohlasně a jasně zareagovali: "Všechno nejlepší!".  Blonďatá číšnice se opět hezky (ale rozpačitěji) pousmála a potichu řekla, že je to přání od nás milé, ale narozky slaví až za tři týdny.

Objednávání se ještě více zkomplikovalo, když jeden vybíravější (možná skromnější a možná jen chudší) kolega upustil z původního jednohlasného požadavku na všechno nejlepší, a to pouze na objednání jednoho menšího utopence. Bohužel nebyli starší ani mladší ani menší, jednoduše ani jeden. Jeho obličeji se proměnil ve smutnou a překvapenou masku, protože se dozvěděl, že lidé se dnes spíše věší než topí. Druhý  taky vybíravější (možná méně skromný a naopak možná bohatší) kolega s dlouhým a tvrdým (?) pohledem na tu mladou čísnici si pod své originálně zastřižené vousy potichu opakoval, že má chuť na ní a s rukou mačkal dlouhý a tvrdý (?) jídelní nůž, a že k sežrání je ona...Blond číšnice se stále roztomile culila a možná stále myslela na všechno nejlepší (?) nejdelší, nejtvrdší a (?).Některé dámy z naší skupiny se zase mlsně poohlíželi po fešném číšníkovi (pro naši partičku identifikace stále to pako-sako), že prý má určitě zadek k nakousnutí...Podobně náročnou skupinku hostů s množstvím takových nestandardních degustačních požadavků asi dlouho nezažili, ale přece platí proti gustu žádný dišputát.

Nakonec jsme si vybrali a objednali jídlo i pití dle standardní nabídky v jídelním lístku a na individuální potřeby některých hostů nebyl brán u obsluhy zřetel.

Po nekonečně dlouhém čekání od objednávky (časomíra velitele naší skupiny ukazovala na stopkách celé 3 min a necelých 14 sec) byli někteří už tak vyhladovělí a netrpěliví, že začali urgovat obsluhu zvídavými, často až dětinskými dotazy: "Prosím Vás, kdy už to bude? Už se to dělá? Nemůžete jim do kuchyně pomoci, aby bylo jídlo dříve? Už přes dvě minuty jsme o hladu." Jak všichni ostatní víme, tak na na blbé otázky zpravidla existují jen blbé (a ještě blbější) odpovědi...a na  poslední otázku: "Na tu večeři budeme čekat až do rána?" dostali naprosto dokonalé pro-zákaznické ujištění přímo od majitele: "Kdepak vážení, o půlnoci zavíráme."

Obsluha přinesla plné talíře, šťavnaté steaky, zdravé i méně zdravé přílohy a čas (i našeho většinou spěchajícího velitele) se najednou zastavil. Nadšení všedch neznalo mezí. Jeden kolega samozřejmě zapomenul na menšího utopence, druhý na servírku k sežrání a naše dámy na zadek "pako-saka". Mnozí už po prvních soustech přiobjednávali druhý chod a to už plánovali třetí. Ano i tací se mezi námi našli. Jen u pití se objevila pomenší, blonďatá, rozpačitá, konfrontace..snad reklamace...s vínem: "Prosím pěkně, v tom víně je voda!" "No a co se rozčilujete mladá paní? Vždyť jí tam máte zadarmo." A po zaznění kouzelného slova zadarmo, zavládl opět klid a všeobecná spokojenost.

Takže se hodně jedlo, pilo, hodovalo, povídalo, objímalo, ponejvíce po dvojících, trojicích a snad i po čtveřicích :-)

Spokojené dvojice se postupně vytrácely, až zůstala poslední nepárná mužská (skoro svatá) trojice, která se chtěla také vytratit.

Neunikli však pozornosti fešného číšníka (pro naši partičku identifikace stále to pako-sako), který se důležitě připomenul: "Panové, zapomněli jste zaplatit!" I přes počet (přesněji nespočet) vypitých piv uvedeného tria dostal překvapivě rychlou a logickou odpověď: "No je to fakt pako-sako" řekli jsme jako jeden, "čemu se diví, vždyť jsme taky pili proto, abychom zapomněli!"

A kdo mohl, tak vzal nohy na ramena, kdo už nemohl zapískal na Šemíka, kdo nemohl tak prostě musel, pod sprškou číšnikových nadávek (možná ho už někdo i začal kousat do zadku...), prchat a prchat pryč ku domovům......

 

Tento příběh je smyšlený a jakákoliv podobnost se skutečnými postavami či událostmi je čistě náhodná :-) :-) :-).