Na nádraží v Přívoze jsme se nesetkali v plánovaných 11:11 a to kvůli zpožděnému vlaku, ale nakonec jsme se čtyři přeci jen sešli. U vody jsme přepadli Vietnamce a doplnili zásoby proviantu, kdybychom snad bloudili. To se ukázalo jako prozíravé, protože plánovaný oběd se posunul na večeři. Ne ani tak kvůli bloudění, ale kvůli zlatým štolám, které jsme cestou potkali.

V domečku u štol (překvapivě, mělo být zavřeno) seděly dvě paní a nemuseli nás moc dlouho přemlouvat, abychom s nimi vyrazili na prohlídku. Nejdříve jsme to vzali do novější sv. Antonína Paduánského (z doby Marie Terezie), která je více hardcore kvůli žebříkům, po kterých se v závěru leze. Ty byly skutečně dost klaustrofobní. Nejdříve nám ale paní popovídala o historii dobývání zlata. Dozvěděli jsme se třeba, že horník = majitel hory (podnikatel) a ten co rube, je havíř. A pak si celou neosvětlenou štolu s baterkami prošli. Prohlídka se nám moc líbila a tak jsme si koupili lístky i do starší Josefovy štoly z doby husitské. Ta byla osvětlená, takže nám na prohlídku stačily jen helmy a pláště. Helmy byly zvláště potřeba, protože jsme se za prohlídku snad desektrát praštili do hlavy.

Po prolezení štol, jsme vyrazili na rozhlednu Pepř, která byla hodně špatně značena, takže jsme jí našli až metodou maximalizace gradientu. Výhled byl ale špičkový. Poté jsme si v Jílovém dali zmiňovanou večeři a vyrazili na čtyři kilometry vzdálenné nádraží, kde jsme výlet ukončili a u piva, limonád a karet čekali na opět opožděný sázavský pacifik.

Na závěr pro ty, kdo dočetli až sem, jedna HÁDANKA.

Tipněte si (ne vygooglete), kolik se za celou historii težby v okolí Jílového vytežilo zlata? Kdyby to byla krychle rizího zlata, jak velkou by měla hranu? Podotýkám, že zlato se tam těžilo od dob starých Keltů až do dvacátého století a v době největšího rozmachu tam bylo kolem tisíce štol. Své tipy můžete napsat do komentáře. Nejlepší tip má u mě pivo na akci pivovar tour :)