Původní plán na odpolední přípravu večírku v klídku na chatičce jsem si zkomplikovala trošku nabitým programem a pak taky trochu volbou cesty přes Říčany, což je sázka na jistotu.
S jazykem na vestě jsem dorazila na chatičku asi tak 17:40, asi tak deset minut před Romanem. A to jsem mu ještě psala, ať přijede o trochu později….
Roman z auta vylovil obrovskou misku výborně naloženého masa a po chvíli poklidného klábosení se ujal přípravy grilu, u kterého zůstal prakticky celý večer s výjimkou odnášení tří koťátek do různé vzdálenosti od masa. Tři koťátka byla vůbec taková vypečená skoro počítačová hra. S několika moduly a několika levely. Jak udržet tři koťata v bezpečné vzdálenosti od grilu a masa. Jak si roztáhnout deku a zalehnout na ní dřív než některé z koťat. Spočítej, kolik je tu koťat. Výpad divého kotěte zpod polštáře na okolojdoucí nohu. Žere kotě hořčici a chleba, když to leží na talířku na zemi? Pije kotě raději víno nebo pivo? A ranní varianta – podaří se dostat všechny koťata z chatičky před jejím zamčením a odjezdem? Podaří se odjet bez kotěte v autě? Zajímá se kotě o to, že potřebujete vyjet ze zahrady? Atd.
Když dorazila vlaková sekce (Lenka s Mirkem a Marťa s Garfieldem (napsala bych MYNICKEM, ale kdovíproč mi to ten patlal Word mění na „Kynickém“. Nevím, proč mu chce říkat právě tak….) a kytarou, Roman zatopil pod kotlem.
Automobilové posádky včetně Romana to měly i s vlastivědným poznávacím okénkem okolí chatové kolonie, protože nebylo úplně jasné, jak se do nitra kolonie dostává. Naštěstí Roman vysunul svého oře na předsunuté parkoviště jako orientační bod, takže se nakonec všichni našli a dorazili. No ale na to, aby navedl Martina jakožto cykloposádku, musel by parkovat v Nupakách, což by zase moc nepomohlo automobilistům;o)
Někteří účastníci si do programu zařadili i zajímavou a dramatickou sekci seznámení s taji chemického záchoda. Ostatní  raději využili křovíčkový systém.
Shromáždilo se neskutečné množství jídla. Někdo se nesměle zeptal, jestli budeme dělat něco jiného než žrát. Negative.
Když se všichni shromáždili a občerstvili, přešlo se k oficialitám, rukoutřesení a oblíbávání oslavence ;o). Volba dárečků naprosto úžasná, to se musí nechat! Lipa v příšerkoidní krabičce. Vínko, knížka, kýbl zavináčů, poukaz na pilotování letadla a taky krásnou pruhovanou námořnickou soupravičku náhrdelníku a náušnic. Ta je opravdu luxusní a pro malé Bobo jako dělaná!
No a pak Marťa hrábla do strun, takže jsme si i zazpívali. Co víc si od narozeninového večera přát.
Terka si program vylepšila o sólo bojovku (bojovka je od slova bát se, nikoliv od slova boj), když nutně musela odjet a nádraží bylo takové potemnělé a ještě minutu před časem odjezdu tam krom ní nebylo živáčka. Tak jsme jí uklidňovali přes telefon a soudě podle toho, že už se mihla webem, bobřík odvahy klapnul. Spát na chatičce jsme nakonec zůstali čtyři. Roman na zahradě u ohně, Peťa s Martinem v prvním patře, já v přízemí.
Děkuju kamarádi. Byl to moc príma večer.
Zapsala Bobo

Dodatek: Bobo avionikem

Právě jsem se vrátila.....z Hradu ne, ale z Velvar. Lépeřečeno ze Sazené. Je tam letiště a tam jsem jela "zkonzumovat" váš úžasný adrenalinový zážitek, který jste mi nadělili.

Vzala jsem si s sebou Potápku jakožto doprovod a fotografa, takže snad budou i nějaké fotografie doličné.

Měla jsem teda trochu staženou zadelku. Řikala jsem si, jestli je to rozumný a jestli má letiště ten Zephyr dobře pojištěnej protiBobí pojistkou.

Když jsme vylezli z auta, František mi podal housku a s jemností a citem sobě vlastní utrousil: "na, najez se pořádně, ať máš nahoře co blejt"

Nejdřív jsem v jejich učebně shlédla instruktážní film, kde mě seznámili s tim, jak se ta kjáva dostane do vzduchu, proč to celý lítá a jak to zařídit.

Pak jsme vylezli ven do dusna chvíli očumovali předchozího výherce (asi 10letýho kluka). To mě trochu uklidnilo, když na to pouštěj desetiletý děti, tak budou mít asi  i protiBobí pojistku. Jenže ti kluci to asi budou mít okoukaný z počítačovejch her a letovejch simulátorů, kterejm jsem já teda nikdy moc nedala.

Když letadlo přistálo a klučík vylezl z letadla a instruktor ne, odšourali jsme se k letadlu, abychom zjistili, že Franta má známý fakt fšude.

Je to takový malý letadýlko se dvěma sedadlama, před kterejma je spojená dvoukniplíková konstrukce, do kterýho se leze přes křídlo

Pan instruktor si mě připoutal, opatřil sluchátkama a mikrofonkem no a pak to nastartoval vznesl do výšky, srovnal a pak mi předal řízení a ukázal na Mělník a řekl "leť". No a pak ještě taky říkal : "slečno, vy se mě snažíte vystrašit, ale já se jen tak lehce vystrašit nedám". Ten kniplík je totiž takovej docela citlivej  a asi jsem s nim moc verglovala (asociace nechte bez komentáře, děkuji pěkně....) a hlavně jsem moc neměla pojem o tom, jestli stoupám nebo klesám. Otočku nad Mělníkem udělal raději sám a na cestu zpátky mi to zase dal a prozradil fígl, že pomůže, když budu koukat na horizont a když mi začne někam uhybat, tak mám ten kniplík lehce tlačit na druhou stranu. Vida, to byla ta informace, co mi předtim chyběla. S tim už jsem si poradila. Taky jsem si musela tradičně vypnout jeden svuj vnitřní tryskovej motůrek a tak byla cesta zpátky už docela v pohodě. To už říkal: "vidíte, jak Vám to hezky jde. Vždyť se to řídí skoro samo".

Když jsem uviděla letiště, tak jsem trochu znervózněla. Jako že se ode mne asi budou chtít ty manévry, co tam předtím dělal s tim klučíkem.

Říkám mu, že maj na letištní ploše kruhy v obilí. Teda v trávě. Tak říkal, že to nejsou kruhy, že to je travní plíseň. Co se všechno člověk nedozví při jednom cvičnym letu....

Naštěstí si pak zase vzal řízení, aby provedl nízký průlet nad letištěm. Řikal ať nezapomenu pořádně ječet, že by si to bez toho pořádně neužil. Tak jsem mu tu radost teda udělala. Pak ještě zařadil několik propadů, asi chtěl vidět, co jsem měla k obědu, ale tuhle radost jsem mu už neudělala. No a pak vypnul motor. Asi se ode mne čekalo, že budu zase ječet, teďka bude špatně spát, chuďátko. No a pak už bez motoru doklouzal obloukem na přistání, kde to hladce posadil na trávu a zastavil. Jo jo, šikovnej a trpělivej pan učitel. To já potřebuju.....

Pak jsme se ještě dozvěděli, pokud bychom chtěli třeba přitáhnout bandu SAčkařů, že nemáme koukat na ty ceny,co mají na webu, že ty jsou drasticky nadsazený kůli slevomatum, aby sleva vypadala opticky hezky (prý lidem vůbec nezáleží na tom, jak je ta cena vysoká, ale pouze na tom, kolikaprocentní sleva je už dokáže zahřát u srdce) i když je ta cena třeba výš než se v reálu platí(nechci slevu zadarmo), nehledě k tomu, že čtvrtina jde do kapsy Slevomatový firmě. To je zřejmě poměrně běžná praxe firem, který přes Slevomat něco nabízej bez ohledu na obor, takže běžnej postup by asi měl být najít slevu na slevomatu, kontaktovat toho, kdo tam tu nabídku zadal a zkusit se s nim dohodnout na službě za Slevomatovou cenu nebo nižší mimo kanály slevomatových voucherů.

Díky kamarádi, bylo to moc príma. Pastelky se mi začly trochu klepat až v hospodě na obědě.

Fotky zde